PODCAST #43: Roman Polák – Oblast automatizace má obrovský prostor pro růst

Roman Polák ze společnosti Mitsubishi Electric Česká republika v podcastovém studiu při natáčení pořadu Vše o průmyslu společně s moderátorem Lukášem Smelíkem Roman Polák ze společnosti Mitsubishi Electric Česká republika v podcastovém studiu při natáčení pořadu Vše o průmyslu společně s moderátorem Lukášem Smelíkem

Pozvání do studia podcastu Vše o průmyslu přijal Roman Polák, lídr společnosti Mitsubishi Electric Česká republika (dále v textu ME). Posluchači nebo čtenáři se v zajímavém povídání dozvědí o rozdílnosti pracovní mentality v Japonsku, jak se v ME stavějí k digitalizaci, která hýbe světem, nebo třeba o podpoře technického vzdělání u nás.

 
 

Chcete si poslechnout epizodu jako standardní audiopocast? Pokračujte na: 
https://audioboom.com/posts/7942955

Mitsubishi Electric letos slaví sto let od svého vzniku. Jak Ty sám si představuješ tuto firmu, co pro Tebe ME znamená?

Historie ME sahá ještě dále než zmíněných sto let, do roku 1870, kdy se začaly objevovat prapůvody dnešní společnosti. Pro mě znamená ME sílu. Jde o sílu firmy, přes šest set firem tvořilo do druhé světové války holding a z něj vznikla široká rodina ME. Stoleté výročí, které letos slavíme, je určitě dokladem síly značky, společnosti, máme 12 divizí, které tvoří velkou rodinu. Díky nim přinášíme inovace a např. jsme jedním z lídrů v přihlašování patentů.

Dočetl jsem se, že právě v patentech jste třetí, což skýtá nebývalý prostor pro zlepšování do budoucna… Nicméně když se řekne ME, většina běžné populace si nejspíš představí automobily. Nakolik je to z obchodní stránky dobré, nebo špatné, že je Mitsubishi spíše než s obory našeho zájmu spojováno s automobilovým průmyslem?

Pro tzv. brand, povědomí o značce, je to velice dobré, nahrává nám to. Na druhou stranu, jak jsme zmínili, historie od roku 1946 u každé ze značek pokračuje svým vlastním směrem, nezávisle. Při setkání s našimi zákazníky či partnery jde ale o dobrý začátek, máme šanci vysvětlit jim historický vývoj značky a samostatný vývoj firmy ME, která má široký sortiment. To nám dává náskok v primárním zaujetí konkrétního člověka.

K portfoliu ME se dostaneme později, ale firma jako taková pochází z Japonska, nese s sebou tudíž řadu kulturního dědictví a tradic. Jak je důležité balancovat mezi očekáváním korporátních standardů a typického českého přístupu? Předpokládám, že toto musí být zvláště ve vedení poměrně složité…

Musím říct, že většinu své kariéry pracuji pro japonské firmy, takže zkušenosti s japonskou firemní kulturou mám poměrně hlubokou. Japonská firemní kultura je založena na určité subordinaci a respektu k pravidlům. Na druhou stranu tento přístup je lemován a zdůrazněn velkou úctou a respektem k zaměstnancům. Většina japonských firem podle mých zkušeností bere své zaměstnance jako svůj kapitál a to nejhodnotnější, co firma má. V době, kterou jsme nyní zažívali, jsem jako vrcholový manažer měl za úkol zachovat veškeré pracovní pozice za téměř jakýchkoli dalších úsporných opatření. Zachování veškerých pracovních míst byla jednoznačná priorita. Odlišný kulturní přístup má své plusy i mínusy, řekl bych ale, že plusy výrazně převažují nad věcmi, které se jako národ musíme naučit.

 

Možnost odběru všech epizod v aplikacích:

Spotifyhttps://open.spotify.com/show/

Apple Podcast: https://podcasts.apple.com/cz/podcast/

Google Podcast: https://www.google.com/podcasts

Lecton: https://lectonapp.com/cz/podcast/ 

Zajímalo by mě, zda jsi za ty roky práce a zkušeností z japonské centrály firmy, objevil něco, o čem sis jednoznačně řekl, že by něco podobného u nás v České republice bylo nemyslitelné, jednoznačně to neprošlo? Je něco, co si nedovedeme v českém zázemí představit?

Podnětů, které člověka obohatí a získá nějaké zkušenosti, je velká spousta. U ME je to na japonskou firmu velmi otevřená společnost, oproti jiným, konzervativnějším, bere velké ohledy na lokální trhy. Nebavíme se pouze o rozdílu Japonsko vs. Evropa, ale i o odlišnostech jednotlivých evropských trhů. Může se jednat např. o tvorbu strategie, v přístupu k zákazníkům či zaměstnancům. Po letech, kdy jsem byl zvyklý na japonskou firemní kulturu, mi některé věci došly až po fyzické návštěvě Japonska. Tam je vidět kultura ve své ryzosti. Její následování pro tamní lidi je naprosto automatické. Ačkoli se umím s tou kulturou sžít, až přímo v Japonsku mi došlo, jak jsou pro Japonce automatické a očekávají při prvních návštěvách Evropy, že to tady bude fungovat stejně. Z toho vzniká řada zábavných momentů.

Průmyslový svět se točí okolo tématu digitalizace. Vy v ME máte už dlouhé roky odpověď na digitalizaci v konceptu eF@ctory. Vnímáte digitalizaci jako top trend současného průmyslu? Historie eF@ctory se datuje poměrně dávno, takže se nezdá, že dneska odpovídáte na výzvy, o kterých se mluví až nyní…

Vznik eF@ctory je datován do roku 2003, digitalizace je jedním ze stavebních kamenů Průmyslu 4.0. Pokud bychom se bavili, co vnímáme jako top trendy, je to určitě měření, analýza, vyhodnocování efektivity, návratnosti investic či OEE. Na všechno toto odpovídá koncept eF@ctory. U nás sem spadá spousta dalších faktorů, které zahrnuje tzv. Průmysl 4.0 – robotizace či další. Požadavek vznikl z toho, že už v roce 2003 díky pokročilosti automatizace v Japonsku došlo na výrobní lince servomotorů, která pro nás byla modelová, k startu vývoje těchto trendů. Samotné ME má přes dvě stě výrobních závodů, pro nás se tedy jedná o takový inkubátor vývoje novinek. Naše připravenost, která pramení z dlouholeté zkušenosti, nám pomáhá k tomu, abychom skrze praktické zkušenosti dovedli zákazníkovi vysvětlit, co Průmysl 4.0 znamená a co může přinést do jejich výroby.

Zmínil jsi další z trendů, kterým je exponenciální zvýšení nasazování robotiky ve výrobě. V ME samozřejmě máte širokou paletu a nabídku robotizace, rád bych se ale soustředil na kooperativní robotiku. Vyvolává řadu emocí, diskuzí, jak vnímáte kooperativní robotiku vy? Skýtá pro vás příležitosti k rozvoji?

Kolaborativní robotika sem vstoupila s lehkým marketingovým podtextem, domnívám se, že bylo více než reálné požadavky zákazníků respektováno to, o jak „cool“ téma se jedná. Náš kolaborativní robot Assista je trochu jiný, chtěli jsme jít cestou přidané hodnoty. Náš robot má robustnější konstrukci, takže díky tomu ve chvíli, kdy použijeme nějaké dodatečné safety řešení (například zónovost pohybu), jsme schopni navýšit jeho rychlost. Pokud máme požadavek na obsluhu po boku člověka, je to kolaborativní robot. Pokud se ale člověk vzdálí, robot se přiblíží funkčně klasickému průmyslovému robotu. Díky své robustnější konstrukci je schopen být rychlejší a přesnější, takže např. v úrovni opakovatelnosti dosahuje hodnot srovnatelných s klasickým průmyslovým robotem. To je to, čím jsme náš kolaborativní robot chtěli ozvláštnit.

Myslíš si, že kooperativní robotika může držet trend růstu? Čím je to způsobeno? Jsou to dostupnější ceny nebo nasazování v malých či středních podnicích? Sledujete také tento trend aktuálního trhu při nasazování v tomto typu podniků?

Nemyslím si, že by se striktně jednalo jen o malé a střední podniky, s tímto fenoménem se potýkají i velké podniky, které jsou tlačeny nedostatkem pracovních sil. I v současné době to začíná být téma, i přes vlivy pandemie se pracovní trh „přelil“ i do výroby a průmyslu, ale přesto to stále nestačí. To je záležitost, která tlačí k automatizaci a robotizaci všechny výroby. U menších a středních podniků, které zmiňuješ, ale ten nárůst vnímáme; myslím si, že tady je dobře, že zmíněný marketingový boom donesl zvěsti o výhodách robotiky a možnostech automatizace i do tohoto typu podniků. Dříve bych si asi ani netroufli o takové možnosti uvažovat. Zrovna s Assistou máme čerstvou zkušenost, kdy jsme prodali tohoto robota do pekařství, kde bude vařit kávu. Ještě pár let zpátky by žádný majitel podobného podniku ani neuvažoval o tom, že by do obchodu, kam chodíte pro kávu a housky, posadil robota, který mu bude vařit kávu pro zákazníky.

Myslíš si, že jednoho dne budou kávu vařit jenom roboti? Vypadá to, že se blížíme do bodu, kdy služby převezmou roboti…

Těžko říct, asi nejsem až takový vizionář, abych mohl úplně odpovědět. Pokud srovnáme vývoj, jehož jsme byli svědkem v letech 2000–2010 a pak 2010–2020, myslím, že můžeme očekávat mnohé.

Zajímalo by mě, jak vlastně funguje celý proces od prvotního oslovení po nasazení např. Assisty, která vaří kávu?

Trh rozdělujeme na různé typy zákazníků. Proto je rozdíl, jestli je zájem či projekt z řad výrobního závodu nebo z řad výrobce sériových strojů. Tam bývá iniciace pokaždé trochu jiná. U výrobního závodu náš přímý obchodní tým funguje tak, že působí jako automatizační experti u zákazníků, kde se snaží ať už na jejich podnět nebo na základě našich novinek identifikovat bod, např. uzel ve výrobě, který je možné zefektivnit, zrychlit nebo nahradit chybějící pracovní sílu automatizací, a poté vytipovat a najít vizi řešení. Naši lidé vytvoří základní koncept, k němu přizveme systémového integrátora, který z našich „krabiček“ a technologií postaví jednoúčelový stroj nebo až celou výrobní linku.

 

Vím, že máte vlastní tým obchodníků a expertů, a máte i širokou škálu integrátorů. V čem se oba týmy liší? Koho mám kontaktovat? Podle čeho se řídit?

Ten úplně první kontakt by měl putovat směrem k nám a naši lidé působí jako první odezva pro hodnocení daného typu zákazníka či aplikace. Většinu zákazníků dělíme na zákazníky výrobních závodů, kde působíme s obchodním týmem napřímo, a pro realizaci zveme systémové integrátory. Trochu jiná situace je u výrobců sériových strojů. Tam dlouhodobě působí naši lidé při podpoře vývoje stroje, podílí se na vývoji firmwaru daného stroje, a po vývoji zákazník stroj vyrábí i v tisícových sériích.

Společnost B:Tech, jeden ze systémových integrátorů, je hodně aktivní na poli vlastního vzdělávání dětí. Vím, že podobné aktivity rádi a často sami podporujete. A je to třeba. Máš pocit, že společnost jako ME musí jít za mladými a vysvětlovat důležitost technického oboru jako takového? Nakolik je to pro vás důležité?

Vnímáme to jako jednu z velmi důležitých věcí. Dovolil bych si říct, že se nemůžeme spoléhat na to, jak to dopadne, protože úbytek absolventů technických vysokých škol pozorujeme již několik let. Nebál bych se přiznat to, že je to částečně naším úkolem: probudit zájem mladých lidí. Velmi se mi líbí záměr B:Techu, oslovují už daleko před vysokou školou a tak to má být. Pokud mám v někom probudit zájem o techniku, čím dříve začnu, tím lépe. Pokud si někdo v deseti letech pájí prsty pájkou a začnu možnost si osahat produkty, to je přesně to, co může mladým ukázat propojení s realitou a průmyslem. Propojením se sekundárním a terciárním vzděláním by pak měl zájem sílit a sílit. I my se snažíme působit na středních a vysokých školách, v minulosti jsme věnovali spoustu demo setů pro řadu vysokých škol po celé republice. Spolupracujeme s některými vysokými školami na úrovni diplomových prací nebo v rovině projektů.

Možná by mě zajímalo, jak moc práce je se současným absolventem vysoké školy, pokud se jej rozhodnete do ME přijmout, kolik s ním máte práce? Je potřeba s nimi tu technickou praxi sbírat, nebo je to lepší, než se většinou říká?

Nedovolím si v žádném případě nic generalizovat, máme zkušenosti z obou pólů. Začínali u nás absolventi, kteří nastoupili s tím, že my je máme přesvědčovat o tom, že jsme nejlepší zaměstnavatel, kde by měli začít. To pro mě většinou bývá první vykřičník, který dokládá přístup k životu i práci. Máme ale i velmi dobrou opačnou zkušenost. Mnoho zaměstnanců u nás začíná na neplacené stáži, jsou zaujati tím, co děláme, mají přístup k aplikacím. Většina takových studentů pak plynule přejde do placených forem, pomáhají na ne příliš komplikovaných projektech přímo u zákazníků, čímž se během třeba tří let vypracují na takovou úroveň, že po nástupu na pracovní pozici máme v podstatě hotového odborníka. To je ideální stav. Existují tedy oba póly, ale je na každém člověku, jak k tomu chce přistoupit.

Uplynulý rok a půl byl velkou výzvou pro všechny společnosti. Zmínil jsi, že máte ve svých řadách odborníky, kteří působí přímo ve firmách. Za poslední měsíce se nikam nesmělo, jak těžké bylo pro vás popasovat se s tím, co život přinesl? Našli jste způsob, jak zůstat v kontaktu, nebo nějaké nové možnosti, jak pomoci zákazníkům?

Nám se podařilo nastartovat projekt webinářů zhruba půl roku před nástupem pandemie. Těžko říct, zda to byla souhra náhod, nebo to bylo určité vizionářství v tom, že on-line získává obecně na důležitosti. Ve chvíli, kdy nastal první lockdown, měli jsme v našich kancelářích v Praze a Brně připraveny vysílací studia a spustili jsme webináře, které jsme měli připraveny. Díky tomu nám neutekl kontakt se zákazníkem, alespoň v on-linu jsme byli schopni udržet zákaznický kontakt a informovanost. Snažili jsme se reagovat na nastalou situaci.

Jak tento fenomén vidíš do budoucna? Zůstane on-line králem, nebo se navrátí osobní setkávání na akcích či veletrzích, případně nějaký mix toho nejlepšího z obojího?

Vnímám to tak, že se pro budoucnost ustanoví nějaký hybridní model. Protože všechno zlé je k něčemu dobré, určitě jsme se mnohému přiučili. Svým způsobem v ohledu webinářů, pokud je děláme pro široké obecenstvo, nemůžeme si myslet, že touto formou vygenerujeme nějaký konkrétní projekt. Nicméně často jsou prezentovaná řešení může vzbudit konkrétní zájem, protože se týká aplikace, kterou konkrétní lidé aktuálně řeší. Často jsme pak pořádali menší individuální on-line setkání, při kterých jsme řešili konkrétní technické požadavky. Pro nás jednoznačně a vždycky bude osobní kontakt přímo ve výrobě priorita. To, že si projdete výrobní linku, prodiskutujete konkrétní linku, celé gró toho, o co nám vlastně jde, nedovede zprostředkovat žádné on-line prostředí. Jeho určitá část nám ale ukázala, že jsme schopni efektivněji oslovit více lidí a uspořádat zajímavý program. Za nás tedy vítězí kombinovaný přístup.

Na závěr by mě zajímalo, zda si myslíš, že i v současné době, kdy se zase rozjíždí další vlny koronaviru, kdy chybí součástky všem a na vše, poroste automatizace, robotizace a digitalizace stejně či více než doteď. Já osobně se domnívám, že ano, ale Ty máš za sebou navíc obchodní čísla…

O tom jsem naprosto přesvědčený, vůbec nepochybuji, že by to bylo jinak. I ve vztahu k nedostatku pracovních sil a jakési jednodušší a nezáživné práci lidé nechtějí pracovat. To je přesně úkol automatizace. Lidé, kteří jsou díky ní schopni rekvalifikace na jiné pozice, kde mohou přinášet přidanou hodnotu, pomohou tomuto růstu. Pro oblast automatizace vidím obrovský prostor pro růst. Opírám se o data technologické úrovně výroby v zámoří, v Japonsku nebo rozvinutějších trhů v Evropě. Prostor máme jednoznačně.

Lukáš Smelík

Šéfredaktor časopisu Control Engineering Česko se soustřeďuje zejména na témata spojená s digitalizací, automatizací a robotizací průmyslu. Příspěvky se snaží odhalovat současné trendy a nálady na tuzemském i světovém trhu.