Automatizovat a robotizovat už nestačí, je třeba daleko sofistikovanějších inovativních přístupů

Automatizovat a robotizovat už nestačí, je třeba daleko sofistikovanějších inovativních přístupů

S automatizací, digitalizací i robotizací vyvstává i v současné době řada otázek a ještě delší řada názorů a odpovědí. Svůj pohled nejen na robotiku, ale i na průmysl obecně nabídl v podcastu Vše o průmyslu tentokrát Vítězslav Lukáš, generální ředitel společnosti ABB Česká republika.

TIP: Rozhovor je převzatý z dřívějšího podcastu. Poslechněte si celou epizodu zde>>

Média v souvislosti s robotikou často zmiňují otřepanou frázi, že „roboty berou lidem práci“. Pomůžete mi jednou provždy toto tvrzení vyvrátit?

Takzvaná krádež práce je hodně emotivní sdělení. Pokusím se proto co nejvíce emocí posunout směrem k faktům, datům. Pokud se společně podíváme na žebříček deseti nejrobotizovanějších zemí na světě, k údivu mnohých zjistíme, že se jedná o deset zemí, které trvale vykazují nejnižší čísla v nezaměstnanosti. Je to logické, protože výrazně automatizované a robotizované ekonomiky jsou v globální soutěži mnohem konkurenceschopnější. Jsou produktivnější a získávají více zakázek na úkor těch, které se věci snaží dělat tzv. postaru. To je pouze jeden z faktorů. Druhým je nutnost sledovat demografickou křivku; byť na Českou republiku ještě v plné síle tento faktor neudeřil, bez automatizace a robotizace nebudeme mít šanci bránit se následkům, které s sebou přinese. Pokud chceme v naší zemi udržet sofistikovanou a produktivní výrobu, bude třeba se tímto směrem vydat. Vůbec nejde o nic nového. Celou oblast vnímám jako evoluční vývoj, který dokládá i nedávná minulost. Po konci druhé světové války pracovalo v zemědělství několik desítek procent lidí, ve srovnání s dneškem se jedná o diametrálně odlišná čísla. Neznamenalo to žádný socioekonomický rozvrat, všichni lidé se uplatnili v jiných sektorech, stejně tak jako se uplatní ti, kteří dnes pracují ve slévárnách či lakovnách. Každému bych doporučoval, aby si podobnou práci na chvíli zkusil – nejde o žádné povznášející prostředí a dožít se v těchto prostorech důchodového věku znamená obrovský kus osobního sebezapření. Bez robotiky nebude cesty ke konkurenceschopné ekonomice a k udržení pokročilé výroby v zemi.

Vy už ale nejste jen mluvčím divize robotiky, dnes již máte na bedrech veškeré působení společnosti ABB. Co všechno vlastně v České republice děláte?

Portfolio ABB je již po mnoho let opravdu hodně diverzifikované. V České republice vyvíjíme z ostravského vývojového centra platformy a řídíme celé flotily zaoceánských lodí, podílíme se na projektech v těžebním průmyslu od Austrálie až po Čukotku, náš brněnský závod zásobuje více než polovinu světa sofistikovanými rozvodnami, z Jablonce – kromě tradičního portfolia, které každý zná z domácích instalací – dnes obsluhujeme chytré domácnosti a podobně. Jsme opravdu hodně široce rozkročeni, což znamená obrovskou expertizu na straně zaměstnanců i odolnost proti výkyvům v ekonomice.

Jeden výkyv je opravdu extrémní – koronavirus a jeho působení na trhu. Jak celá pandemie ovlivňuje společnost ABB a její jednotlivé segmenty? Je někde cítit znatelnější problém?

Kdybych měl být co nejkonkrétnější, v České republice jsme za ABB zaznamenali slabší poptávku v sektoru automotive, což je pro nás také jeden z velmi silných sektorů. Tento výpadek je ale více než vyvažován dodávkami do datacenter, která obsluhujeme z Brna. Diverzifikovanost našeho portfolia nám v těchto časech výrazně pomáhá. Na trhu se projevuje, že firmy, které již v minulosti investovaly do automatizace a robotizace, jsou vůči omezením, opatřením či karanténě značně odolnější například v případě nedostatku zaměstnanců. Firmy, jež stály opodál, toto vidí… no a příklady táhnou. Začínají se tedy zajímat také.

Jak rezistentní jsou firmy, které už do automatizace investovaly? Určitě nejde ustrnout v současném stavu a je třeba inovovat. Firmy, které již mají automatizováno, častěji sahají po nových investicích, a naopak ty, které ještě nezačaly, stále váhají. Myslíte si, že je to tak?

Obecně řečeno, jakákoli investice do automatizace či pokročilých technologií většinou firmu posouvá dál. Začíná se proměňovat i struktura zaměstnanců, kteří mají většinou vyšší kvalifikaci, a to firmě pomáhá vydat se správnou cestou. Upevňuje si konkurenční pozici na trhu, nestává se pouhým subdodavatelem, což je dodnes výrazný rys české ekonomiky. Firma se dívá na své působení z pohledu celého výrobku jako takového. Snaží se být vlastníkem, mít pod svou kontrolou výzkum a vývoj nebo distribuční kanály. Ve výsledku to znamená, že má vyšší marži. Pro ty, kteří stále spíše věří na domnělou levnou českou práci, která už ale na trhu dávno není, to může znamenat dlouhodobější zaostávání. Jednak jsme se nákladově dotáhli na země z jihu Evropy (Španělsko, Portugalsko, Itálie), jednak jsou tady jiné země, jež by se rády rozvíjely (Bulharsko, Rumunsko, Srbsko), a konkurence na celosvětovém trhu se v poslední dekádě výrazně zostřila. Být pouze subdodavatelem či výrobcem pro někoho už neznamená, že na tom máte tu správnou marži. Pokud chceme být úspěšní, je třeba „tradiční české portfolio výrobků“ tzv. pochytřit – přidávat digitalizační nadstavby, začít rychleji inovovat a sledovat aktuální pohyb trendů.

Mít tedy robotizaci na vysoké úrovni je podle vás v dnešní době základ. Navíc se pak bavíme o hledání dalších nástrojů a zvyšování produktivity nad úroveň robotizace. Platí tedy, že pouhé uvažování o robotizaci a automatizaci nestačí, že jde o něco, co firmy jednoduše musejí mít, a že je nutno dívat se dál?

Přesně takto to vidíme. Skutečně jde o „must have“ záležitost. Z pohledu celosvětové soutěže pouze něco vyrábět už není směrem, kterým bychom se měli ubírat. Na počátku 90. let minulého století jsme zdědili naprosto neproduktivní ekonomiku, vydat se cestou přímých zahraničních investic a směrem k automotivu bylo tehdy velmi dobrým krokem. Udrželi jsme nezaměstnanost na nízkých číslech, podařilo se nám zavést velmi moderní technologie, nicméně v dalších deseti letech už bychom měli přepřahat jinam a vydat se cestou, která je nad cestou produktivní ekonomiky, a začít se snažit uspět v globální ekonomice. Třeba tím, že budeme inovátory, že budeme těmi, kteří výrobky řídí, vyvíjejí, jsou schopni je sami prodávat.

Ale nyní zpět do běžné denní reality. Nabízí se obligátní otázka firem: Chceme investovat do robotiky, za jak dlouho se nám to vrátí? V jednom rozhovoru jste tvrdil, že nejdelší čas návratnosti dokážete propočítat na rok a půl. Doopravdy platí, že se investice takto rychle mohou vrátit podnikům zpět?

Těch 18 měsíců je v současnosti běžná doba. Samozřejmě že existují aplikace, v nichž jsme schopni dostat se třeba i na 12 měsíců. Otevíráme velice zajímavé téma, protože přepočet v českém průmyslu probíhá pouze na základě celkových personálních nákladů na zaměstnance. To je zavádějící, pokud se pohybujeme pouze v této rovině. Existují aplikace, kde se díky instalaci automatizace a robotizace může podařit ušetřit desítky procent v hodnotách surovin, třeba v robotickém lakování. Pokud nahradíme manuální lakování robotickým, jednak osvobodíme člověka od práce v opravdu mimořádně nepříjemném pracovním prostředí, které je rutinní a zdraví škodlivé, a jednak si zajistíme naprosto rovnoměrný nástřik a navíc ušetříme 30–50 % barev. O to méně znehodnotíme filtry, o to méně vypustíme emisí, za které se musí platit, atd. V celkovém úhrnu můžete zjistit, že se dostanete na velice krátkou dobu návratnosti právě díky všem podobným efektům, které stojí mimo výplatu lakýrníka. Úspora na lidské pracovní síle v těchto aplikacích je nakonec zcela minoritní. Majorita spočívá ve vyšší kvalitě, stabilitě práce, rovnoměrné produkci atd.

Současností hýbe otázka týkající se změn, které pandemie jen urychlila. Předvídají se znatelné změny. Česká ekonomika je silně závislá na automotivu, na trendech, které toto odvětví určuje. Jak vnímáte podobné tendence vy? Dají se předpokládat změny, přechody k jiné produkci? Nebo kam vlastně automotive směřuje obecně?

To, co v automobilovém průmyslu zažíváme v několika posledních letech, je největší transformace tohoto průmyslového odvětví od jeho začátku. Prakticky se vyrábějí pořád stejná auta s inovací založenou na spalovacích motorech. S příchodem elektromobility a paralelně emisních limitů, které nastavila Evropská unie, nezůstává v oboru kámen na kameni. To ani pro automobilky samotné. V současnosti přesně vědí, do jakých limitů se musejí vejít, znají podíl spalovacích a elektrických aut a je jim jasné, jak mají jejich poměry kalkulovat. Netuší ale, jak se budou elektrické automobily prodávat, protože do této oblasti vstupují národní vlády s pobídkami, řeší se také dostupnost nabíjecí infrastruktury. Nejistoty je na trhu hodně, projekty, které aktuálně existují, jsou spíše pozastaveny. Dočasně, protože se neočekává, že se aut do budoucna bude vyrábět méně. Existuje ještě řada států, které na motorizaci známou třeba z České republiky teprve čekají a budou chtít měnit svá auta častěji. Trh jako takový se nesfoukne, ale jeho vnitřní struktura je velká výzva, která s sebou nese nejistotu.

K automotivu se pojí i kolaborativní roboty, jejichž nástup je velké téma. Vnímáte jejich pronikání do segmentu malých a středních podniků jako aktuálnější a častější?

Nejsem si úplně jistý, zda k této problematice přispěly až kolaborativní roboty. Velkou a kladnou osvětu dělají určitě média. Menší a střední firmy vždy začínají lehce pokukovat po tom, jaké trendy sledují v automotivu. V této oblasti pozorujeme velkou migraci expertů; lidé, kteří dříve pracovali v automobilkách, často přecházejí do neautomotive oborů a přenášejí s sebou zkušenosti s automatizací. Jde o velice žádoucího hybatele změn. Malé a střední firmy byly mnohdy v pozici subdodavatele větších podniků a postupně zjišťovaly, že pro svůj další růst nejsou schopny nacházet lidi, že nemohou ruční prací plnit stále náročnější kvalitativní požadavky, takže se přirozeně k robotice začaly ubírat. Podobným vývojem si např. Švédsko či Holandsko prošly před patnácti lety. V těchto zemích najdete robotizované aplikace v oborech, jako je výroba hraček, zemědělství nebo výroba domácích spotřebičů, které jsou dodnes u nás vyráběny ručně.

V menších firmách bývá často jednodušší vysvětlit lidem princip fungování robotů než jiných automatizačních technik. Nahrávám si i na další otázku, na kterou bych rád slyšel váš názor. Je v současnosti cesta robot–člověk otevřená? Dochází k tomu, že se robotická technika bude stále častěji přizpůsobovat lidem? U řady operací lze spolupráci zajistit.

U kolaborativních robotů se očekává, že půjde o jeden z nejrychleji rostoucích proudů. To je nezpochybnitelné. Nikdy by však nic nemělo být samoúčelné. V posledních letech se často dělo, že kolaborativní roboty byly nasazovány do operací, kde být neměly, kde spíše produktivitu snižovaly. To místo, kde by měl stroj být, je dělba mezi člověkem a robotem. Z člověka je tedy třeba sejmout práci, která je například ergonomicky nevhodná, a přenechat ji robotu. A naopak. U člověka využít jeho předností, tedy hmat, zrak, flexibilitu na pracovišti aj. Prostor pro kolaborativní robotiku určitě existuje, úskalím ovšem musí být samoúčelné použití – tam, kde má být nasazen „tradiční robot“, někdo občas cítí potřebu nasazovat roboty kolaborativní.

Vy v ABB máte zajímavou výhodu v tom, že dokážete spolupracovat s dalšími technologickými giganty. Zmíním třeba společnost IBM, s níž spolupracujete v oboru umělé inteligence. Jde o další trend, který může průmysl a robotiku ovlivnit?

Jedná se o výrazný trend. Můžu navázat na svou předchozí odpověď a neocenitelné vjemy člověka, jako je hmat a zrak. Použití neuronových sítí, umělé inteligence a všech sofistikovaných algoritmů pomáhá v aktuálním čase analyzovat pokročilé obrazové materiály. Pokud po lince velmi vysokou rychlostí přijíždějí tisíce zásilek za sebou a každá vypadá jinak a vy potřebujete zjistit např. rozměr, barvu, tvar zásilek a vše zpracovat v reálném čase, učicí algoritmy založené na těchto nových technologiích jsou zcela nepostradatelné. Můžeme tedy předpokládat větší a větší pronikání umělé inteligence nebo strojového učení do robotiky.

ABB se i v době krize drží zásady, že by celá situace mohla být výhodou, příležitostí, jak se posunout dále. Co by se mohlo stát, kdyby ve firmách převážil strach a ty by ochromené nejistotou ustrnuly na místě?

Každá hrozba může být ve skutečnosti zdravá, prospěšná, může nás vyprovokovat k akci, k hledání příležitostí. Každé stání by se mohlo změnit v postávání opodál. V posledních dvou letech nás v intenzitě v robotizaci předběhla Čína. Nemám na mysli, že jde o největší robotický trh díky velikosti robotiky, ale když si vezmeme jednoduchý indikátor v počtu instalovaných robotů v daném roce na počet lidí pracujících ve výrobním průmyslu, Čína nás v posledních dvou letech poráží. Padá poslední předpoklad, že automatizují pouze země s výraznou cenou pracovní síly, že jde o hlavní podnět. Vidíme, že země typu Čína, Singapur nebo Jižní Korea dávno pochopily, že větší benefity přicházejí odjinud. Platí, že dosáhnou na vyšší kvalitu, spotřebují méně elektrické energie a surovin, takže ve finále jde o produktivnější ekonomiku, která je schopna získávat více zakázek v globální soutěži. Ustrnutí by znamenalo čelit demografické křivce, otevírání států východní Evropy pro západní trhy – Německo například objevuje, jak ukrajinští pracovníci výrazně pomáhají v naší zemi. Ti, pokud by si měli vybírat mezi Českou republikou a Německem, s velkou pravděpodobností zvolí Německo. Neměli bychom tedy ani dostatek pracovních sil (aktuální pracovní trh je nenabízí) a přestali bychom získávat nové zakázky. Bylo by to zaostání ekonomiky jako takové.

Ze své pozice můžete vnímat českou ekonomiku v rámci korporátního celku, máte nejspíš k dispozici zajímavá data ke srovnání. Jak je na tom Česká republika v Evropě? Nehrozí nám propad oproti nejbližším státům?

Pokud použijeme optiku střední a východní Evropy, číselně si pořád nevedeme špatně. Výjimku tvoří Slovensko, které světově vyrábí největší počet aut na hlavu. Počet instalovaných robotů na počet zaměstnanců mají ještě vyšší než u nás. V celém regionu ale čísla vypadají hezky. Musíme se však spíše ptát, jaké máme do budoucna ambice. O těch jsme se bavili dříve: Je mimořádně důležité odejít ze subdodavatelského řetězce k pokročilejší ekonomice, kde jsou robotika a produktivní výroba naprosto klíčové. Také je důležité začít budovat něco mnohem sofistikovanějšího, inovovat produkty, zlepšovat se i v byznysu. Výroba je jen část příběhu, je nutné znát nástroje ke správnému uvedení produktů na trh a získat co nejvyšší marži pro domácí ekonomiku, aby pak domácí kapitál dokázal financovat další rozvojové projekty.

Lukáš Smelík

Šéfredaktor časopisu Control Engineering Česko se soustřeďuje zejména na témata spojená s digitalizací, automatizací a robotizací průmyslu. Příspěvky se snaží odhalovat současné trendy a nálady na tuzemském i světovém trhu.