Kupovat roboty, ale investovat do lidí

Kupovat roboty, ale investovat do lidí

Výroba ve Frenštátě pod Radhoštěm je postavena na moderních technologiích s vysokou mírou automatizace. V tamním závodě, který přes dvacet let vyrábí komponenty pro automobilový průmysl, pracuje přes 300 zaměstnanců. Nově také bok po boku s více než padesáti roboty. Jejich společným nadřízeným je také Lukáš Mildorf, jenž působí jako vedoucí oddělení průmyslového inženýrství.  V současné době dokončují nasazení další vlny robotických řešení, přesto však věří, že největší potenciál tkví v lidském kapitálu.

Kam se posunulo vnímání klíčových témat, o kterých bychom se dnes měli bavit především, tedy automatizace, digitalizace a robotizace? Co se například událo za uplynulý rok, kdy jste poslední novinky představil na konferenci Digitální výroba. 

Za rok se toho až tak moc převratného neděje, což vám jistě potvrdí i hlasy z jiných výrobních závodů. Samozřejmě tady ale nespíme a spíš prohlubujeme znalosti a aplikace, které jsme začali implementovat dříve. Když to vezmu od toho největšího, loni to byly robotické a kobotické aplikace (také jako coboty či aplikace pro kooperaci robotu s člověkem, pozn. red.). Na této platformě se v současnosti pohybujeme na 52 kusech a letos nás čeká dalších 36 aplikací; 20 už je ve fázi výroby. Množství je opravdu velké, na konci roku budeme na nějakých 90 exemplářích. Pokud se ptáte, kam míříme, směr a trend máme jasně daný. Snažíme se naše znalosti a aplikace pořád zdokonalovat a prohlubovat. Ve výrobě máme také tři AGV, letos by jich dohromady mohlo být až sedm. Jde o dvouletý projekt, jenž zatím ještě nenese benefit, který si slibujeme. Až bude AGV osazen celý shop floor, teprve pak uvidíme veškeré synergie. Já i moji technici spatřujeme výhodu v tom, když se začíná jedním pilotem a co možná nejvíce jej zdokonalujeme. Když je hotový koncept, dochází k dalšímu rozvoji.

Myslíte si, že digitalizace musí mít nějakou strategii od začátku do konce? Řada firem žije v domnění, že zažíváme boom digitalizace, koupíme kobot, informační systém a za dva roky se nám to projeví na hospodářských výsledcích.

V segmentu výrobních firem je strategie nezbytná. Je třeba vědět, že někam směřujete, musíte znát, co vám které řešení přinese, jak bude efektivní. Už jen abyste k práci motivoval pracovníky, musí vám být jasné, jaký cíl společně sledujete. Druhá věc je míra rizika; nikdy není jasné, zda se věc povede či nepovede.

Prosazují se vám u vedení automatizační či digitalizační projekty lépe, když v současné době už i v tomto regionu scházejí zaměstnanci?

Vliv to určitě mít bude. Návratnost robotů či kobotů ve výrobě u nás vidíme do dvou let. Na misky vah se dává cena operátora, jeho mzda a proti němu cena robotu či aplikace. Tak se to řeší u nás. To, že nejsou lidi, dopadá i na naši společnost. Máme skoro 3 500 zaměstnanců, z toho 800 v kancelářích a zbytek ve výrobě. Pracují u nás také zahraniční dělníci z Polska a Srbska. Pak je tady i tlak, aby firma byla lépe řiditelná. Snažíme se redukovat firmu, abychom ji mohli lépe kormidlovat a posouvat. Razíme strategii nejenom implementovat koboty, ale i provázat automatizovaná zařízení prostředky pro manipulaci mezi stanicemi tak, aby z toho vyšel koncept „jedna výrobní linka = jeden operátor“. Podobné linky v současnosti provozujeme tři, takže se stále nacházíme ve fázi sledování a vyhodnocování plusů nebo minusů. Minusy samozřejmě taky existují. Dříve při výpadku jednoho operátora mohl zaskočit druhý a linka, byť v nějakém omezenějším režimu, stále fungovala. Když nyní dojde k výpadku kobotu, linka se kompletně zastaví a čeká na co nejrychlejší zásah technika, který by měl být přítomen. To je asi to, s čím budou firmy všeobecně zápasit; jakmile totiž povolí výrobní tlak na operátory, které nahradí stroje, zvýší se tlak na erudované techniky, kteří budou muset být k dispozici.

Podle velikosti a počtu usuzuji, že zřejmě budete muset tuto službu zaštiťovat vlastními zaměstnanci. Daří se vám hledat právě tyto odborníky?

Lidí moc není, ale máme výhodu v tom, že nemusíme řešit vysokou fluktuaci. Ti, kteří u nás pracují, jsou tady od školy; dodnes potkávám zaměstnance, kteří jsou tady i dvacet a více let, což je v dnešní době opravdu obdivuhodné. Pracoval jsem třináct let v Čechách a tam byl považován za experta člověk, který vydržel dva tři roky. Tady se nese know-how a to je pro firmu obrovské plus. Vyhledat správného člověka na takto odborné pozice je běh na dlouhou trať, trvá to třeba i půl roku, než najdeme toho pravého. Již několik let jsme v kontaktu s okolními středními školami, od letošního září chceme zahájit způsob duálního vyučování tak, abychom žáky „zatáhli“ do našich provozů. Od toho si slibuji velký benefit a přínos do budoucna, totiž že mládeži nenásilně ukážeme výrobní procesy naší firmy a budeme zjišťovat, zda by si uměli představit, že tady jednou budou pracovat.

Kupovat roboty, ale investovat do lidí – zdá se to jako příhodný název pro rozhovor. Souhlasíte? (smích a souhlasné pokyvování)

Rozhodně. Investovat do lidí se musí vyplatit. Jde o věc, na níž fabrika musí stavět. Nelze totiž výhradně spoléhat na to, že všechno udělají stroje. Jsou možné oba přístupy, ale pokud se nebude rozvíjet know-how týmu, pořád budete ve vleku všech dodavatelů apod. Ztrácíte flexibilitu a urgenci zásahu, potřebujete jej okamžitě, ne třeba až druhý den. Stavět na interním know-how je dle mého názoru základ.

Dokážete naopak jmenovat činnosti, které se vyplácí outsourcovat?

My se nejčastěji potýkáme s problémy se zdroji na platformy PLC specialistů a programátorů. V této oblasti je možné se do našeho projektu zapojit, protože jde o činnosti dostupné na trhu. Sinusoida náběhu se může překrývat ve stejný čas s jiným a někdy naše zdroje nestačí, takže využíváme externistů. Člověka nemůžu zaměstnat interně, protože bych mu nebyl schopen zajistit celoroční práci, ale na jednotlivé projekty externisty využíváme a využívat budeme. Existují technologie, které nejsou tak obvyklé, a neumím si představit, že by mi údržbu či technickou část obsluhy prováděl někdo zvenčí.

Jaké je přijímání robotů „lidskými“ zaměstnanci, kteří s nimi přicházejí do kontaktu? Dávají kobotům jména?

Dávají, například Frenk – frenštátský kobot, což je důležitým ukazatelem, že kobot vůbec „pobrali“ a že není nepřítel, který lidem bere práci, ale někdo, kdo s nimi kooperuje a dělá za ně nudné rutinní činnosti. Pojmenováváme i AGV, zatím máme Rudu a Janu, další ještě na svá jména čekají. Je to i lepší v orientaci, jednoduše umíme lokalizovat problém. Nemám naštěstí zkušenost, jak někteří hrozí, že lidé začnou roboty rozbíjet jako za první průmyslové revoluce. S projevy násilí na robotech jsme se opravdu nesetkali. I když občas se přihodí nějaká drobná kolize, jelikož kdosi postaví paletu tam, kam nemá. Pak se diví, že AGV nedojelo do skladu a podobně.

Podařilo se v závodě najít speciální aplikace, o kterých byste původně ani neuvažoval?

Roboty mají svá omezení a limity, pouštíme se s nimi v zásadě do dvou oblastí. Do nových linek se roboty snažíme designovat od začátku konstrukce, takže se to daří; když se s nimi od základů počítá, je to nejlépe připraveno a nevznikají kolizní místa jako u druhé větve – optimalizace stávajících linek. Tam hledáme potenciál, tj. na linkách, kam by se kobot dal instalovat. Během nepravidelných pochůzek po hale vizuálně odhalujeme možnosti linek a tím, že máme zkušenosti, se nám daří možné aplikace nacházet snáz. Předloni jsme měli snahu nasadit v rámci optimalizace 20 kobotů, ve výsledku jsme nasadili pouze čtyři, protože ostatní aplikace představovaly úskalí. Pracujeme na čtyři dvanáctihodinové směny 7 dní v týdnu, takže nemáme na lince žádnou časovou rezervu na detailní plánování ani na fyzickou instalaci stroje. Tak může dopadnout i původně velmi pěkná aplikace. Při kalkulaci také může dojít k tomu, že se to na dané lince jednoduše nevyplatí, že dobíhá a v plném objemu bude vyrábět ještě tři roky. Chybí tedy perspektiva dalšího rozvoje.

Jak dlouho je u vás ve firmě možné odstavit operaci stroje, abyste mohli nasadit např. robotickou aplikaci?

S výrobou se snažíme domluvit tak, abychom získali alespoň 14 dní. Stává se, že se to povede dříve, ale vždycky si necháváme nějakou rezervu. Nikdy totiž dopředu nevíme, co se může stát při najíždění a zdokonalování aplikací. Jsou s tím spojeny i jiné synergie; jako jedna z mála firem tady máme tool shop, tedy vlastní výrobu jednodušších zařízení. Bývá pravidlem, že 50 % výrobních zařízení si děláme sami, včetně robotů a kobotů. Flexibilita výroby je větší, než kdybychom to řešili externími firmami.

Nástroje, které si sami v rámci koncernu vyvíjíte, nabízíte i mimo své výrobní závody?

Řešíme hlavně kapacity tool shopu; v případě, že máme prostor, kooperaci a sdílení zdrojů nabízíme. Není to ale úplně pravidlem. Continental v současnosti staví nový závod v litevském Kaunasu, což je přibližně 800 km od nás. Továrna vzniká na zelené louce a do ní jsme zakomponováni asi na šesti nových výrobních linkách. Takže ano, jsme toho schopni, ale není to pravidlem.

Pracujete s 3D návrhy linek a simulacemi před vlastní realizací?

Ano, využíváme Technomatix od Siemensu. Zatím jsme tato digitální dvojčata řešili externě a teď si licenci kupujeme taky, takže se tomu budeme věnovat interně. Nasytit systém daty dá obrovskou práci a tím, že si konstruujeme sami, máme k nim komfortní přístup. Je to výhodné hlavně u stávajících linek, které můžeme individuálně vyzkoušet. Mnohdy se totiž stává, že ne vše dopadne podle představ: z dobře propustného místa jsme nasazením kobotu udělali úzké místo, protože jsme nebyli schopni odhadnout pohyby podle požadavků. Každým nezdarem se ale učíme a posouváme se dál, jde o nepřenosné zkušenosti, které je třeba zažít. Z loňské zkušenosti, kdy jsme zaváděli koboty, už máme jen pozitivní ohlasy a vše se podařilo ke spokojenosti všech.

Jaký je váš vztah k digitalizaci? V čem tkví hlavní přínosy digitalizace? Vidíte nějaká specifika?

Dnešní doba je doopravdy jiná, dostupnost technologií a softwaru je obrovská, takže na ně dosáhne téměř kdokoli. Synergii vidím v úspoře potenciálně zbytečných nákladů na aplikace, které se nevyplatí. Dnešní softwary jsou schopné doplnit, potvrdit nebo vyvrátit domněnky nás techniků. Takže máme větší jistotu, že danou aplikaci realizujeme ve formátu, v jakém si ji představujeme. Já osobně raději strávím přípravou simulace den či týden, než abych se pět týdnů zdržoval výrobou konkrétních komponent a narušováním výroby, což je problémem při optimalizaci linek. Dříve nabytá jistota je velký krok kupředu, digitalizace pomůže návrhu a procesu i celému řetězci. Je to patrné i v automobilovém průmyslu, každé auto je trochu odlišné a individuální konfigurace se budou soustředit na to, že každý kus bude jiný. To umožňují digitalizační systémy. Z pohledu výrobní firmy to pomáhá při návrhu dané výrobní linky.

Spočítal jste si někdy, kolik robotů a AGV byste do výroby chtěl, pokud byste na ně měl peníze?

O tom jsem nikdy neuvažoval. Jedna věc je, co by člověk chtěl, na druhou stranu musí mít takovéto přání reálné kontury. Závisí to i na tom, koho dostanete k ruce, kdo se bude starat a pečovat o robotizované linky. Už jsem to zmínil, bez techniků a správné skladby údržby nemá firma šanci přežít. Nakonec to může dopadnout tak, že místo šesti operátorů bude pracovat jeden manipulant, který bude zavážet a vyvážet díly, ale na jednu či dvě linky bude připadat technik, jenž bude sledovat výrobní prostředky.

Takže aby se stroje opravovaly samy, to nevidíte jako brzkou budoucnost…

Určitě k tomu někdy může dojít, samozřejmě se tomu nebráním. Myšlenky tady jsou, ale jsou v realizaci dost vzdálené. Jako zajímavý se rýsuje koncept umělé inteligence, kdy ve spolupráci s 
VŠB-TU Ostrava řešíme na platformě SNT automatickou optickou inspekci, která osazené komponenty detekuje ve 3D pohledech. Když tato optická kontrola vyhodnotí potenciálně vadný díl, odešle ho ke zhodnocení operátorovi, sbírá obrázky vadných dílů z pěti linek a je na něm, aby vyhodnotil každý díl. Člověk dnes musí každý díl vizuálně kontrolovat, což je opravdu náročné na pozornost i zrak člověka. Pokud by se na tuto pozici podařilo nasadit „něco“, co by bylo založeno na principu neuronových sítí, mohlo by to s rozhodováním pomoci a „trápení člověka“bytak přestalo.

Kdo je u vás v závodě nejčastěji nositelem invence a touhy něco změnit?

Tím, jak pracujeme na nových linkách od samého začátku, lze říct, že jimi žijeme a snažíme se je napasovat tak, aby vyhovovaly po všech stránkách. Samozřejmě se nebráním tomu, aby kterýkoli hráč na trhu přišel a nabídl své řešení. Moje zkušenost je ale taková, že do optimalizace linek se moc firem nehrne. Není to jen o tom, že přijde výrobce robotu, zapojí ho do zásuvky a tím jeho práce skončí. Je velmi důležité zapojit se do celého procesu osazení robotu, stejně jako do přípravy jeho okolí atd. Zatím jsme byli zvyklí pracovat na všem interně, sami, z našich revizí, ale zdá se, že se rýsuje i spolupráce mimo závod. Nikdy jsme se nebránili podnětům z engineeringu, ale ani těm, které přicházely z výroby, tj. od operátorů. Hodně si všímáme ergonomie, pozorujeme a zaznamenáváme nejrůznější omezení.

Stalo se vám v rámci nějakého projektu, že jste měl pocit, že to nemůže fungovat, ale nakonec jste byl překvapen?

Netvrdím, že všichni vědí všechno, stát se to může. K aplikacím jsem se vždy dostával ve fázi, kdy nabíraly nějakou reálnější podobu, takže to rozhodování „kobot – ano/ne“ už se neřešilo; spíše to byla otázka: Kobot ano, kam s ním?

Náš cílový čtenář si přečte tento rozhovor a možná si řekne: Jasně, v Continentalu mají dostatečný rozpočet, ale my malé či střední firmy máme svázané ruce. Je tomu doopravdy tak?

Řekl bych, že kdo chce svou firmu do budoucna rozvíjet, dříve nebo později musí po strojích sáhnout. V současnosti vlak ještě tak úplně neujel. Co se týče rozpočtů, žádný není nekonečný, vždy závisí na návratnosti celého konceptu linky, ne na jednom stroji. Když nevyhovuje, zvolí se jiný koncept, tak aby náklady na vývoj a údržbu linky nepřevyšovaly případný zisk z výrobků. Návratnost se počítá vždycky, ať už jde o optimalizační, či nové projekty, kdy je kalkulace součástí žádosti o investici. Když návratnost nevyjde, do projektu jednoduše nejdeme. Obecně myslím, že lidé by se neměli bát robotických aplikací; často jsou informace podány velmi složitě, takže se dotyční bojí a netroufají si po nich sáhnout. V dnešní době je možné si vše vyzkoušet naživo, navštívit některý ze showroomu dodavatelů a zjistit, co vlastně roboty obnášejí.

Lukáš Smelík

Šéfredaktor časopisu Control Engineering Česko se soustřeďuje zejména na témata spojená s digitalizací, automatizací a robotizací průmyslu. Příspěvky se snaží odhalovat současné trendy a nálady na tuzemském i světovém trhu.