Neřešte digitalizaci násilnou formou. Vztah lidí k technologiím se musí budovat postupně

Frenštátský Siemens patří v oblasti digitalizace výroby mezi nejzkušenější na severní Moravě. Má podle vás MSK v oblasti digitalizace nějaká svá specifika?

Z pohledu MSK může být vztah k digitalizaci plný kontrastů. Je zde souběh tradičního těžkého průmyslu s novou generací společností, které na základech automatizace a digitalizace již vyrostly. Samozřejmě je zde mnoho nových společností z různých oborů, včetně softwarových a technologických start-upů, které zajišťují správný podnikatelský mix. Právě kombinace všech směrů může přinést více dobrého, než by se mohlo na první pohled zdát. Myslím si, že pozitivní efekt změny je patrný všude. A možná je to i naše regionální hrdost, která nás motivuje ukázat, že máme co nabídnout. Mně se líbí, že se tento kraj mění, a domnívám se, že stigma „černého Ostravska“ je dávno minulostí.

Vzhledem k našim zkušenostem máme rámcovou představu, kde se v procesu digitalizace pohybujeme. Máme také celkem pozitivní zpětnou vazbu z různých setkání, zákaznických dnů nebo exkurzí v našem závodě. Podle reakcí jsme pro mnohé inspirací, ale na druhou stranu má každý obor své specifické podmínky a úroveň digitalizace nelze srovnávat podle univerzálních měřítek. Myslím si, že v tomto regionu je mnoho dalších firem, které intenzivně digitalizují a jež mohou být inspirací.

Beru to z toho pohledu, že jste s digitalizací začali již v roce 2010…

Kolem roku 2010 začaly v Siemensu ve Frenštátě vznikat aktivity spojené s optimalizací výroby, sledováním využití výrobních zařízení, digitalizací výrobní dokumentace, zaváděním pokročilého plánování a implementací dalších moderních metod. Na pracovištích byly instalovány dotykové terminály, začalo se pracovat s digitalizací odhlašování operací. Vznikala digitální dvojčata produktu a komponent atd. Tehdy se tomu digitalizace neříkalo, ale z retrospektivního pohledu to byly činnosti, o nichž se dnes intenzivně mluví. Pro nás to byla v té době přirozená evoluce, která vycházela z potřeb. Díky tomu to bylo jednodušší; před dvěma lety jsme si řekli, že provedeme revizi potřeb a priorit a nadefinujeme si další směr. Výsledkem bylo spuštění programu digitalizace s cílem realizovat takto konkrétní projekty.

Jedním z vašich pracovních úkolů je vyhledávání nových technologií využitelných při designu a výrobě. Podělíte se o platformy a způsoby, které k tomu využíváte, nebo je to vaše know-how?

Know-how to určitě není. Zastávám názor, že neexistuje jediný zdroj informací, jenž by vám přinesl vše takzvaně na talíři. Když jsme začínali s programem, oslovilo nás mnoho společností, které nám nabízely své technologie a digitální řešení. Některé formy byly krátkozraké, uspěchané nebo celkově nekoncepční. Málokdy jsme se setkali se zájmem jít do hloubky problému. Nejdůležitější je totiž začít analýzou vlastních potřeb a priorit. Je nutné posuzovat vše kriticky, přemýšlet o kompetencích, jež máte, hledat technologie, které potřebujete, srovnávat, jaké máte možnosti, a experimentovat.

Jednoduše hledáme jen tu správnou inspiraci. Některá neaktuální témata padají občas do pozadí, abychom je ve správný okamžik oživili. Nápady a technologie čerpáme z internetu, veřejné i interní sociální sítě, konferencí, exkurzí, výměny zkušeností, školení i ze spolupráce s partnery a dodavateli. Mnoho firem prezentuje své schopnosti on-line, a proto je dnes daleko jednodušší oslovit nové partnery. V mnoha oblastech pak také věnujeme čas studii proveditelnosti nebo vlastnímu testování. Jedním z důležitých faktorů je ale také to, jaký máte celkový koncept. Pokud vám jeden nebo více dílků nezapadá, je potřeba se ptát, zda jdete správným směrem.

Digitalizace ale není jen o technologii. Je především o samotných lidech. Důležité je dát v tomto směru prostor rozvoji a kreativitě vlastních pracovníků, protože ti nejlépe znají veškerá úzká místa i potenciály. Jeden člověk nedokáže změnit výrobní procesy, potřebujete tým, kterému lze věřit. Pokud chcete nějakou oblast změnit, musíte mít v týmu také „srdcaře“, který i přes náročnost vlastní práce hledá nové směry a má odvahu jít do neznáma. Samozřejmě potřebujete rovněž dobré technologické partnery, ale to nejdůležitější je budování vlastního kompetentního týmu. Jsem rád, že já sám jsem součástí takového týmu.

Když už se bavíme o výběru, co je pro vás podstatné, je to kompatibilita, cena nebo možnost rychlého nasazení dané aplikace?

Dá se říct, že je to všechno dohromady plus další faktory. Na trhu je spousta aplikací, platforem a „řešení“. Mnoho z nich je doprovázeno superlativy a řada je nadopována marketingem. Většinou jsou prezentována jen pozitiva, ale na první pohled není vždy zřejmé, co produkt nenabízí. Často se jedná o tenkou vrstvu, a jakmile se přes ni člověk dostane a začne zjišťovat detaily, jak je to s implementací, podporou, časovou a finanční náročností, jakým způsobem nám to může pomoci, teprve pak se dostanete k informacím, které potřebujete pro to, abyste se mohli rozhodnout. Bez hlubší analýzy žádný produkt nebo službu nekupujeme. Těmi dalšími faktory jsou stabilita produktu a dodavatele, garance podpory a UX (uživatelská zkušenost).

Jako manažer se mimo jiné věnujete budování týmu pro digitalizaci a vedení projektových skupin při realizaci dílčích projektů. Odkud berete lidi? Jak hodnotíte například teoretickou připravenost vysokoškolských absolventů?

Oblast vzdělávání je sama o sobě docela komplikované téma. Prošel jsem různými pracovními pozicemi a měl jsem možnost seznámit se s výukou na středních a vysokých školách. V práci se setkávám s problematikou vzdělávání pracujících, s obtížnou motivací ke kontinuálnímu vzdělávání a osobnímu růstu, řešíme kompetenční matice i zastupitelnost. Je zde mnoho faktorů, které vytvářejí prostor pro různé názory, jak studenty učit, co učit, jaké znalosti a dovednosti mají získat a jaké úrovně vzdělání by měli dosáhnout.

Na druhou stranu dnešní generace má úplně jinou představu o své budoucnosti a je to znát jak na obsazenosti technických oborů, tak na vztahu studentů ke studiu techniky. Myslím si, že podmínky pro kvalitní výuku technických oborů na školách jsou dobré. Ten propad je dán především otázkou kombinace zájmu, motivace a osobního přístupu studentů k vlastní budoucnosti. Co by se ale mohlo zlepšit, je provázanost vysokých škol a průmyslu v oblasti výuky.

Hledání kolegů do týmu digitalizace je složité. Potřebujete kreativní, otevřené, komunikativní osobnosti, které mají široký záběr a znají souvislosti, jsou schopny analytického myšlení a umí se ponořit do detailů (tzv. hluboké práce). Nezbytná je také vynikající znalost výrobních i návazných procesů. Celý tým musí umět komunikovat navzájem a být schopen ovlivňovat a motivovat ostatní.

Nedávno jsem četl, že ideální kandidát pro zaměstnavatele má vysokoškolské vzdělání, ovládá cizí jazyk a má za sebou praxi v zahraničí… Jaký je podle vás ideální kandidát pro práci v týmech, které mají na starost digitalizaci?

Kdybych shrnul aktuální požadavky na techniky v digitalizaci, pak by to byla angličtina, jazyková způsobilost, ekonomické a právní povědomí, sociální kompetence (spolupráce, vyjednávání, empatie, komunikace), pokročilá matematika, algoritmizace, znalost programování, práce s pokročilým softwarem, představivost, kreativita, samostatnost, systematičnost, projektový přístup, práce v týmu, agilita a k tomu samozřejmě odborné znalosti z nějakého oboru na vyšší úrovni. Práce v digitalizaci vyžaduje často abstraktní, kritické a analytické myšlení. Pokud má student praxi, pak má často alespoň představu, co jsou procesy, umí komunikovat, má zažité návyky, ale také ví, kde začíná a končí odpovědnost. Jeho integrace je jednodušší a kratší.

Vzhledem k rostoucí oborové diverzně, s čímž souvisí i nárůst znalostí celé společnosti, je pro jejich osvojení třeba podstatně delší doby. Je logické, že vysokoškolské vzdělání je pro uplatnění v digitalizaci podstatné.

Ve Frenštátě jste již úspěšně implementovali řadu technologií a procesů, takže zkušenosti určitě máte. Poradil byste těm, kteří jsou teprve na začátku, čeho se vyvarovat?

Určitě bych nedoporučoval řešit digitalizaci násilnou formou. Tento přístup totiž často způsobí, že lidé zaujmou k digitalizaci negativní postoj. Nemusí se přitom jednat jen o jednu platformu nebo technologii, ale z přílišného tlaku může vzniknout obecná nechuť něco měnit. Když měníte nebo aplikujete několik navzájem nekonzistentních systémů, začnou se pracovníci v nově zavedených systémech ztrácet. Máme dobrou zkušenost s tvorbou drobných zlepšení, která pomohou nejprve malé skupině. Pomocí zpětné vazby systém zlepšujeme a rozšiřujeme. Ideálně vzniká „tichá pošta“, kdy si zaměstnanci sami mezi sebou předávají pozitivní zkušenosti. Současně je nutné postupně budovat vztah lidí k novým technologiím, poskytnout jim dostatečné vzdělání i prostor. Je vždy výhodnější, když zainteresovaná strana přijde sama s požadavky na digitalizaci.

Digitalizace procesů v širším měřítku by měla být realizována napříč všemi útvary rovnoměrně a koordinovaně. Často jsou největšími omezeními procesu digitalizace nedostatek kapacit, neznalost strategie a nedostatečné kompetence.

Jeden z vašich klíčových produktů je nový motor SIMOTICS IQ 1LE5, jenž vznikal za pomoci digitálního dvojčete. Jaká jsou úskalí takovéhoto vývoje? Fenomén digitálního dvojčete je většinou prezentován v superlativech. Existují nějaká „ale“?

Digitální dvojče je téma na celý článek. Jedná se o velmi abstraktní pohledy na objekt zájmu a těchto pohledů může být hned několik. Pokud bychom se bavili o digitálním dvojčeti, jak jej chápe zákazník, pak se jedná především o 3D model, soubor parametrů a charakteristik, fyzikální model z pohledu hmotnosti, kinetických vlastností pohyblivých hmot, volnosti pohybu, rezonančních charakteristik atd. Mohou to být specifické atributy, které umožňují zákazníkovi integrovat produkt do jeho aplikací.

Když se na tuto problematiku podíváme z pohledu výrobce, obsahuje digitální dvojče produktu komplexní model (prototyp), s jehož pomocí můžeme vygenerovat libovolnou variantu výrobku. Samozřejmě záleží na podmínkách, jaká variabilita je od produktu vyžadována a jaké jsou hraniční podmínky. S pomocí tohoto dvojčete můžete provést fyzikální a procesní simulaci, a pokud už vytvoříte konkrétní digitální dvojče typového produktu, vzniká model, který můžete distribuovat do výroby. Toto dvojče si s sebou nese informace o skladbě materiálů i o technologických a kontrolních postupech. Dále přidáváte informace z výroby jak finálního produktu, tak i dílčích komponent a získáváte tak digitální dvojče finálního produktu. Je to v podstatě digitální schránka všech informací.

Pokud je motor nasazen v provozu, je možné dlouhodobě sledovat fyzikální veličiny a v souvislosti s parametry produktu pozorovat správnost aplikace, dlouhodobou stabilitu produktu, rizikové a nestandardní stavy. Spojením všech výše uvedených hodnot (a také logistiky, servisu nebo skladování) vzniká komplexní model digitálního dvojčete produktu s uzavřeným životním cyklem.

Hlavním problémem digitálního dvojčete je na jednu stranu právě abstraktní pohled, který může být chápán z každé perspektivy úplně jinak, ale na druhou stranu i konkrétní pohled, jenž zahrnuje komplexně provázanou datovou a velmi složitou strukturu. V ideálním případě by měla existovat jedna datová „schránka“, která obsahuje všechny informace najednou. To ale není v dnešní době technicky jednoduché. Představte si desetitisíce variant provedení motoru se stovkou materiálů a komponent, které jsou popsány tisícem atributů, výrobní procesy s tisíci variantami technologických postupů, statisíce motorů v provozu a shromažďování dat například z desetiletého provozu. A to mluvíme o jednom typu produktu.

Pracujete ještě s jinými formami rozšíření reality nebo umělé inteligence?

Aktuálně zkoušíme aplikaci s virtuální realitou a díky ní pracujeme např. na optimalizaci návrhu pracovišť. To nám umožňuje projít si prostor kolem pracovního místa a optimalizovat jej z různých úhlů pohledu. Rozšířenou realitu bychom chtěli v letošním roce pořídit pro testování, ale zkušenosti, které máme, nás zatím nepřesvědčily o širších možnostech využití. Nasazení rozšířené reality je vázáno na reálný svět a její implementace v naší výrobě je technicky náročnější než při využití virtuální reality. Konkrétní aplikaci využití umělé inteligence, kterou bychom mohli představit, u nás ve Frenštátě aktuálně nemáme. Protože je to ale aktuální téma, je to jen otázka času.

Řada manažerů koketujících s myšlenkou digitalizace výroby s nákupem váhá a čeká na optimální poměr stáří technologie a ceny. Je to podle vás dobrá taktika?

Záleží na úhlu pohledu a konkrétní situaci. Někdy vás může příležitost, kdy jste průkopníky v určité oblasti, po odborné i po implementační stránce posunout před konkurenci. Někdy to ale může znamenat zvýšené riziko neúspěchu. Je to o odhadu potenciálu konkrétní technologie. Pokud jste v situaci, kdy vás konkrétní oblast netrápí a nemusíte šetřit nebo řešit nějaký konkrétní problém, může být vyčkávání přijatelná taktika. Když ale začnete aplikovat již zaběhnuté technologie, je to někdy proto, že pokud to neuděláte, už se neudržíte a promarníte možnost získat před ostatními náskok.

Jak důležitá je pro vás, vzhledem k počtu technologií, které ve Frenštátě využíváte, kybernetická bezpečnost? Je to vůbec téma?

Určitě ano. Kybernetická bezpečnost je u nás nastavena na velmi vysoké úrovni. Někdy to znamená, že bezpečnostní opatření cítíme jako restriktivnější, než je nám příjemné. Na druhou stranu jsem rád, že z tohoto pohledu je naše vnitřní IT architektura zcela zdravá. Snažíme se hledat taková řešení, abychom bezpečnost udrželi na této úrovní pořád a přitom mohli připravovat konektivitu dodavatelů, posílat zabezpečená data na cloudy nebo se na sofistikovaných platformách propojovat s ostatními závody. Kybernetická bezpečnost je u nás nadstandardní a je to takto dobře.

Co je aktuálně nového ve frenštátském závodě na poli digitalizace?

Aktuálně připravujeme novou generaci rozhraní pro připojení strojů, automatizujeme sběr dat z procesů výroby a měření, plánujeme druhou generaci OEE, condition monitoring, aplikujeme traceabilitu a také automatizujeme datové procesy.  Zavádění nových technologií do ostrého provozu je často náročné a kolegům, kteří je implementují, chceme připravit podmínky, jež jsou blízké naší výrobě. Proto budujeme prostory pro nové technologie. Rádi bychom vytvořili pracoviště pro virtuální realitu, robotické centrum, kde bychom chtěli řešit specifické využití robotů, dále pak sektor pro specifické vzdělávání v oblasti digitalizace, pracoviště pro měření, vizualizaci a diagnostiku výrobních procesů.