Česká energetika chce být čistá! Trendem zůstává jádro a obnovitelné zdroje

Podobně jako další odvětví čelí i současná česká energetika mnoha výzvám, z nichž většina je řešitelná spíše v dlouhodobém horizontu. Vzhledem k složité ekonomické transformaci po roce 1989, kterému předcházela čtyři desetiletí s dominancí těžkého průmyslu se všemi pozitivními i negativními efekty, došlo obecně k pokroku v energetické politice, ochraně klimatu či v zajištění ropné a plynové bezpečnosti. Postupně nastal významný posun v liberalizaci trhu s elektřinou a v oblasti zmenšování dopadů energetiky a průmyslu na životní prostředí.

Přesto však kritickým faktorem nadále zůstávají především lokální emise polétavého prachu, které absorbují škodlivé chemické látky a v nebezpečných koncentracích se dostávají do organismu. Zdraví obyvatel zatěžují rozhodující měrou a jsou vyvolány neefektivním spalováním tuhých paliv a dopravou, což se zvláště v zimních měsících projevuje již nejen v silně zasažené aglomeraci Ostravska, ale také v dalších regionech po celé republice. Právě v tomto tématu je skryta jedna z hlavních energetických výzev. Jaké jsou ty další?

Zdrojům dominuje hnědé uhlí, trhu ČEZ

Co se týče struktury energetiky, zhruba polovina elektrické energie se v Česku vyrobí z klasických „starých“ zdrojů, na hnědé uhlí připadá podíl zhruba 42 % a na černé uhlí přibližně 6 %. Následuje výroba v jaderných elektrárnách Dukovany a Temelín, které vyprodukují kolem 35 % veškeré elektřiny. Zde můžeme jen lehce nastínit historické pozadí jejich výstavby, kdy obě z elektráren byly budovány již za socialismu, přičemž první z nich byla zprovozněna v roce 1985, ale druhá až v roce 2002. Z celkového množství ročně vyrobené elektřiny, které se pohybuje v rozmezí 80 až 90 TWh, pak připadá zhruba 11 % na obnovitelné zdroje (OZE), což jsou zejména voda, vítr a slunce.

Samostatnou kapitolou je rozdělení trhu, na němž má tradiční a dominantní postavení polostátní společnost ČEZ, která provozuje bezmála čtyřicet elektráren, mezi nimiž jsou zastoupeny jak jaderné, tak uhelné, vodní, větrné a fotovoltaické. To znamená, že jde o firmu, která má pod kontrolou výrobu téměř tří čtvrtin z celkového objemu veškeré tuzemské elektřiny. Nejvýkonnější je přitom elektrárna Prunéřov II nedaleko Chomutova s výkonem 1 050 MW, těsně za ní je elektrárna Počerady poblíž Loun s výkonem 1 000 MW.

Když k tomu připočteme fakt, že celá skupina ČEZ je s 26 000 zaměstnanci druhým největším zaměstnavatelem a mezi absolventy technických oborů jedním z nejvyhledávanějších, dostáváme už ucelenější představu o velkém hráči české energetiky, která dohromady zaměstnává necelých 100 000 pracovníků. O tom, kdo určuje vývoj a trendy v tomto oboru, tak není pochyb.

Velkým cílem je bezemisní „zelená“ výroba

„Jsme svědky postupné proměny energetiky, která směřuje k bezemisní výrobě a decentralizaci, což znamená přesouvání výroby elektřiny do místa její spotřeby. Tento proces je vyvolaný dvěma faktory. Prvním z nich je technologický pokrok, díky němuž zlevňují ceny obnovitelných zdrojů a také například bateriových úložišť. Tím druhým jsou politické cíle,“ uvedl Kamil Čermák, generální ředitel společnosti ČEZ ESCO, která se specializuje na inovativní technologie v energetice. Na jedné straně se sice připravujeme na éru tzv. chytrých měst, avšak na straně druhé se nikdo nechce vzdát velkých strategických zdrojů, kterými jsou jádro a hnědé uhlí.

Energetická modernizace už nyní je a ještě dlouho bude jak o investicích do obnovy současných zastaralých elektráren a o výstavbě nových zdrojů, tak o investicích do přenosové soustavy a distribučních sítí. Odborníci se zcela nepochybně shodnou na tom, že směr budou dál určovat ti, kteří budou schopni na všechny tyto aspekty reagovat. Platí to společně pro aktéry ze státní správy, která vytváří legislativní prostředí pro změny, i ze soukromého sektoru, kde vítězí schopnost odolat konkurenci a přinést optimální služby a řešení.

Ostatně tak to vnímají i samotní výrobci a dodavatelé. „Energetika postupně stírá hrany, kdy se striktně rozlišují dodavatelé pro výrobu elektrické energie, její přenos a spotřebu. V současné době umíme řídit technologie od paroplynových cyklů přes uhelné a vodní elektrárny, spalovny až po solární systémy. Ve vývoji se chceme zaměřit na rozšiřování produktů pro energetické zdroje a na optimalizaci provozu celých systémů včetně spotřeby,“ řekl František Kural ze společnosti ZAT, která je jednou z celosvětově úspěšných firem (nejen) v oblasti systémů pro jadernou energetiku.

Zatímco před nějakými dvaceti lety byl symbolem „občanské energetické revoluce“ plynový kotel, který vystřídal původní zastaralý kotel na uhlí či jiné tuhé palivo, poslední dekáda je o stále rostoucím zájmu domácností o snižování energetické náročnosti ve všech ohledech. K dostání jsou stále lepší tepelně-izolační materiály, systémy pro vytápění, ale také solární panely na střechy, vzduchotechnické jednotky, tepelná čerpadla či nejrůznější chytré technologie na řízení a ukládání energií. Dříve bláhový ideál třeba jen o částečné energetické nezávislosti je dnes prakticky na dosah.

Dočkají se nového reaktoru Temelín i Dukovany?

Z perspektivy běžného člověka se však přeneseme zpět ke globálním tématům, mezi kterými má své pevné místo jaderná energie, jež své mírové poslání na území bývalého Československa plní již od roku 1972, kdy byl uveden do provozu první reaktor v jaderné elektrárně ve slovenských Jaslovských Bohunicích.

Přestože samostatná Česká republika již měla mnoho vlád a vizí, víceméně konstantně zůstává věrna politice staveb nových bloků jaderných elektráren v Temelíně a Dukovanech, která je prioritní, jelikož životnost reaktorů skončí v roce 2035. Jednání se zájemci, kterými jsou ruský Rosatom, francouzská EDF, americko-japonský projekt Westinghouse Electric Company, jihokorejská KHNP, čínská China General Nuclear Power a společný projekt Arevy a Mitsubishi Atmea, už proběhla celá řada. Jde však stále pouze o předběžné konzultace, jejichž poslední série probíhala na počátku února.

„Rozhovory jsou vedené tak, že se zkoumají varianty pro obě lokality a obě technologie. Priorita je, aby výstavba začala v lokalitě Dukovany,“ vysvětlila náměstkyně ministra průmyslu a obchodu Lenka Kovačovská, která bývá mimo jiné označována za nejvlivnější osobnost české energetiky. Také ona dobře ví, že zcela zásadním kritériem jsou v případě dostavby nových bloků v Temelíně i Dukovanech finanční náklady. Odhaduje se, že jen v případě dvou bloků v Temelíně by celá investice mohla dosáhnout výše až 300 miliard korun. To je samozřejmě natolik velké sousto, že si na něj zatím netroufá vláda ani polostátní společnost ČEZ.

Velkou „brzdou“ je nejednotný pohled jednotlivých členů vlády na finanční problematiku, což přiznal i sám ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek (Pozn. redakce: Platné k datu tvorby článku). Ministr financí Andrej Babiš se dokonce před časem nechal slyšet, že dokud bude ve funkci, stavbu nových reaktorů nepodpoří, jelikož ČEZ jako provozovatel elektráren si může bez problémů peníze půjčit na trhu. Angažování státu však bude nezbytné vždy, záleží jen na výsledné formě.

„V současné době by se bez jakékoli intervence státu nepostavilo v Evropě nic, a už vůbec ne jaderná elektrárna. Klíčový vzkaz nebo výstup z jednání je, že bez reálné aktivní role státu nemáte šanci postavit jadernou elektrárnu. A není to pouze o finančních garancích, když to takto zjednoduším,“ doplnila Kovačovská s náznakem, že cesta k „variantě 1+1“, tedy ke stavbě jednoho jaderného bloku v Dukovanech a jednoho v Temelíně (avšak s možností rozšíření na dva bloky v obou elektrárnách, pozn. red.), bude ještě trnitá. A to i přesto, že s ní od roku 2015 počítá „Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky“.

Svérázným koloritem vyjednávání ohledně budoucnosti české jaderné energetiky jsou individuální nabídky, které se tu a tam dostanou do veřejného éteru. Loni na podzim musel například ministr Mládek dementovat zprávu o tom, že by dukovanskou elektrárnu měla dostavět některá z čínských firem bez výběrového řízení. V lednu letošního roku se pak pro změnu objevila informace o zájmu ruské státní společnosti Rosatom, která by byla schopna dodat reaktor tzv. nové generace III+. Jak ale naznačili sami Rusové, další vývoj závisí hlavně na tom, zda a jak si česká vláda vyjasní své cíle.

Malou nápovědou možná může být případ slovenské jaderné elektrárny Mochovce, jejíž dostavbu od roku 2008 financuje společnost Slovenské elektrárne a italský koncern Enel. Na investici se však podílejí také další zahraniční firmy, například Areva, Siemens či Rolls-Royce.

O čem se ještě bude mluvit

Hlavními tématy české energetiky a její budoucnosti jsou jednoznačně jaderná energie, rozvoj obnovitelných zdrojů a energetická účinnost. S tím ostatně souhlasí i znění stěžejních dokumentů, jako je zejména Státní energetická koncepce, či pravidelné přezkumy v podání nezávislé Mezinárodní energetické agentury.

Asi nepřekvapí, že i její zástupci českým politikům doporučují, aby co nejdříve vymysleli, jak financovat jádro. K řešení jsou ovšem i jiné záležitosti, které se týkají každodenního života v domácnostech. Jedním z takových je nastavení celoevropského trhu s elektřinou, o kterém budou členské státy a europoslanci vyjednávat během následujících měsíců.

„Hodně jsme si slibovali od vydání zimního balíčku Evropské komise, od kterého jsme očekávali jednotný přístup a odpověď na to, jestli půjdeme cestou jednotného evropského trhu založeného čistě na obchodování s komoditou, nebo zda bude alespoň existovat harmonizovaný rámec pro vytváření kapacitních mechanismů,“ komentovala již citovaná náměstkyně ministra, podle které „legislativní balíček“ své poslání zatím nenaplnil, a tak se Evropská unie bude nejspíše ubírat cestou individuálních politik jednotlivých členských zemí.

Česká republika je přitom považována za zemi s velmi dobrými předpoklady pro rozvinutí svého energetického mixu. „Vždycky říkám, že některé země mají štěstí, protože disponují zásobami ropy, zemního plynu nebo uhlí, a jiné to štěstí nemají. Ale každá země má potenciál v efektivní spotřebě zdrojů. Česká republika je v tomto směru velmi bohatá, protože má ještě prostor pro zlepšení,“ zhodnotil skutečnost Fatih Birol, výkonný ředitel Mezinárodní energetické agentury, která předvídá, že lidstvo ještě není na konci éry fosilních zdrojů.

Největší růst však mají v příštím čtvrtstoletí na celém světě zaznamenat obecně všechny nízkoemisní (tedy nejen obnovitelné) zdroje, ale také jádro. Hlavní linie energetického příběhu, jehož českou kapitolu jsme nyní pootevřeli, však bude o investicích směřovaných právě do OZE. Jejich velký nástup ve výrobě i podíl na celkové spotřebě energie, který by u nás měl v roce 2020 činit 15,3 % (zatím je to zhruba 13 %, pozn. red.), byl vyvolán cílenou státní podporou. Tato první etapa je však již pomalu minulostí a podíl OZE by měl růst a být opět podporován také v oblasti vytápění a dopravy.

„Během následujících minimálně tří let nás čeká velmi intenzivní diskuse o tom, jak budeme nákladově efektivním způsobem přispívat k naplňování evropských cílů. Otázkou je jednak reálný technický potenciál OZE, ale také udržitelný způsob jeho realizace tak, abychom nešli ode zdi ke zdi,“ dodala energetická specialistka Kovačovská.

Čistá energie z obnovitelných zdrojů má tedy zelenou. Bude však zajímavé sledovat, zda se ti, kteří oplývají rozhodujícími pravomocemi, již dostatečně poučili z problémů, které rozvoj OZE v Česku provázely. Vždyť třeba důsledky „solárního boomu“ z let 2009 a 2010, který na základě špatně nastavených podmínek podpory obnovitelných zdrojů nakonec vedl ke zvýšení ceny elektřiny pro konečné spotřebitele, budou domácnosti při platbách složenek pociťovat ještě řadu let.