Chemický průmysl v Česku: Tak trochu tajemný kolos, který potřebuje více „sexy“ image

Chemický průmysl v Česku: Tak trochu tajemný kolos, který potřebuje více „sexy“ image

Dovedete si představit, že by mohl existovat život bez chemie? V dnešní době, kdy jsou chemické výrobky nezbytnou součástí každodenní spotřeby, asi jen stěží. Také proto je tuzemský chemický průmysl tradičně jednou z hlavních oblastí celé ekonomiky. Svou produkcí zásobuje nejen české domácnosti, ale také další odvětví. Mezi jeho specifika patří třeba závislost na cenách ropy, propojení s politikou, ale také boj o lepší image u mladé generace.

V případě pozice českého chemického průmyslu se následující definice s menšími obměnami používá už dlouhé desítky let. Z obecného hlediska jde o jednu z nejvýznamnějších sfér hospodářství, a to zejména díky produkci vstupů pro ostatní oblasti průmyslu i zemědělství. Zahrnuje jak tzv. základní chemii, tak zpracování ropy neboli petrochemii, farmaceutiku, gumárenský i plastikářský průmysl.

Výrobní kapacity se tradičně koncentrují do oblastí zdrojů, zejména tedy kolem řeky Labe od Hradce Králové po Ústí nad Labem. Další velká oblast se nachází při toku Moravy od Přerova po Břeclav. Pro zpracování ropy je pak důležitá severočeská lokalita Litvínova a Kralup nad Vltavou. Největší podíl na celkových tržbách má přitom výroba základních chemických látek jako třeba kyseliny sírové či amoniaku a pak také léčiv.

Pro novodobý vývoj odvětví byla zásadní ekonomická transformace Československa po roce 1989, kterou kromě samotných privatizačních těžkostí provázelo ještě jedno specifikum ovlivňující povědomí o „chemii“ zřejmě dodnes. Nově se formující společnost přirozeně příliš nefandila průmyslu, který byl výkladní skříní socialismu a v očích nastupující generace zákonitě nesl břímě nevábné minulosti.

K větší oblíbenosti, či chcete-li lepší image celého odvětví, příliš nepomohly ani další nové fenomény. Mezi ně patří bezesporu sílící vlna ekologického aktivismu a environmentalismu a pak také řada kauz majících kořeny v časech privatizace, které ukazují na úzké propojení chemického byznysu s politikou a které dosud zanechávají své stopy.

Ožehavé téma: odvětví mají pod palcem velcí hráči

Zjednodušeně řečeno, kolos zvaný chemický průmysl se na základě privatizace rozdělil mezi dva hlavní velké hráče, dominantní vlastníky jednotlivých podniků, kterými jsou tuzemský koncern Agrofert současného ministra financí Andreje Babiše a polský PKN Orlen, který největším zpracovatelem ropy ve střední Evropě. Samozřejmě, že vzhledem k lákavosti investic se zahraniční kapitál dostal i do řady dalších chemiček. Příkladem budiž třeba bývalé ostravské závody MCHZ, které vlastní maďarská společnost spadající pod čínskou skupinu.

Význam chemie dobře ilustrují právě hospodářské výsledky Agrofertu, který letos na jaře hlásil, že jeho zisky meziročně (tedy v letech 2014–2015) stouply o 40 %. „Hlavním důvodem tohoto nárůstu je zlepšení hospodaření společností chemického segmentu,“ konstatoval v médiích mluvčí společnosti Karel Hanzelka. Ovšem s tím, že významnou měrou se na tom podílely zahraniční podniky (německý SKW Piesteritz a slovenské Duslo).

Trend „silné chemie“ však má pokračovat. Babišův Agrofert dobře ví, na jakých základech stojí, a tak chce i dále uvolňovat až miliardové investice do rozvoje chemického průmyslu, o kterém se u nás nemluví ani zdaleka tolik jako třeba o automobilkách. Svoji pozici „dvojky“ v tak trochu tajemném odvětví si Agrofert může udržet mimo jiné i díky říjnové koupi zlínského Centroprojektu – projekčně zaměřené firmy, která by se měla zabývat modernizací chemiček v holdingu.

Jenže nic není pouze růžové. Pokud se dělají jednomu z nejmocnějších mužů českého byznysu a politiky vrásky na čele, pak je to kvůli dvěma tématům.

Prvním je střet politicko-obchodních zájmů, který se paradoxně týká i „jeho“ ministra životního prostředí Richarda Brabce, který se této funkce ujal po předchozím působení ve Svazu chemického průmyslu. Druhým problémem je pak přetrvávající spor s konkurenční „jedničkou“ PKN Orlen, se kterým se Agrofert přes deset let soudí o 20 miliard korun jako odškodné za údajné nedodržení dohod během privatizace Unipetrolu, klíčového podniku české rafinérské výroby.

Politika jde stranou, čas pro hodnocení oboru

Ať se nám to jeví podstatné, nebo ne, alespoň základní politický kontext kolem chemického průmyslu bylo třeba nastínit. Ale nyní se pojďme věnovat dalším charakteristikám současného stavu odvětví.

Tak například v poslední dosud publikované výroční zprávě Svazu chemického průmyslu ČR (k roku 2014, pozn. red.) stálo: „Při impozantním meziročním nárůstu většiny výrobních i finančních ukazatelů oproti roku 2013 ve všech odvětvích chemického průmyslu (např. celkové zvýšení tržeb o 10,4 % a nárůst počtu pracovníků o 2,8 %) podniky neopomíjely ani investiční aktivity, jejichž plody se projeví zejména v příštím období.“

Slibná slova, která mají pořád platnost. „Jsem přesvědčen, že chemický průmysl je ve velmi dobré kondici, mimo jiné zůstává třetím nejvýznamnějším odvětvím zpracovatelského průmyslu. Podíl chemie v něm přitom v celkovém pohledu činí 11 až 15 % podle tržeb, přidané hodnoty nebo počtu zaměstnanců,“ uvedl nový ředitel svazu Ivan Souček.

Za poslední dva roky byl vývoj v celém sektoru ovlivněn hlavně příznivější hospodářskou situací zemí Evropské unie, zvýšením poptávky po chemikáliích a také nižší rafinérskou marží. Do výsledků se však občas promítnou i velmi nepředvídatelné faktory, jakým byla třeba loňská havárie etylenové jednotky společnosti Unipetrol v Záluží u Litvínova, která se negativně odrazila v celkových tržbách a vývozu.

To jen potvrzuje, jaké následky může mít ochromení jednoho z gigantů, který letos v červenci oznámil, že i kvůli mimořádné nehodě jeho tržby meziročně klesly o 32 %. To však nic nemění na jeho výsadním postavení a ani na celkově pozitivních výsledcích deseti největších chemických podniků, mezi které kromě Unipetrolu patří Synthos Kralupy, Deza, BorsodChem MCHZ, Spolana, Lovochemie, Spolchemie, Synthesia, Silon a Linde Gas.

Všechny tyto společnosti se zároveň zabývají výrobou základních chemických látek, které mají na tržbách celého tuzemského zpracovatelského průmyslu podíl zhruba 5 %.

Chemie na školách? Není zájem

Kvůli nedostatku kvalifikované pracovní síly u nás bijí na poplach zástupci všech průmyslových odvětví už řadu let, je tedy jasné, že ani chemické obory nemohou být výjimkou. Přestože je chemie se svými produkty potřebná napříč celým zpracovatelským průmyslem a její absolventi jsou velmi žádaní, mezi uchazeči o středoškolské a vysokoškolské vzdělání jsou „sexy“ jiné typy studia.

Odborníci vědí, že obecná vizitka chemického průmysl jako velmi inovativního a pro každodenní život potřebného sektoru nestačí. Masivnější příklon mladších ročníků k technickým oborům je během na dlouhou trať a nelze jej centrálně urychlovat.

Potenciál je však velký. „Obor je oproti ostatním odvětvím silně koncentrován, má vysokou produktivitu a investice do něj za poslední rok stouply o šest procent,“ zdůraznil například náměstek ministra průmyslu a obchodu Eduard Muřický s tím, že stát podporuje to, aby studenti trávili část výuky přímo ve firmách a měli skutečnou praxi.

Co na to firmy samotné? „To vítáme a středoškoláky si u nás rádi vychováme, ale abychom mohli v naší činnosti úspěšně pokračovat, velmi potřebujeme chemiky vysokoškoláky,“ řekl na toto téma generální ředitel společnosti Synthesia Josef Liška, podle kterého v chemii chybí především střední management.

Mít diplom a praxi a k tomu znalost anglického a německého jazyka, spolehlivost, přesnost, samostatnost a komunikativnost. Takové jsou hlavní atributy, které má podle všeho mít každý „chemický profesionál“, jichž u nás ubývá. Mladá generace zatím nedovede tu odcházející nahradit. Pokud by někdo váhal, co je hlavní výzvou pro chemické školy a podniky, odpověď se sama nabízí.

„S tím, abychom byli v přípravě mladých lidí úspěšní, pochopitelně souvisí pozitivní medializace našeho odvětví a posilování atraktivity pro mladou generaci,“ přiznal ředitel Svazu chemického průmyslu Ivan Souček s tím, že hlavním cílem zůstává prezentovat chemii jako obor budoucnosti.

Shrnutí aneb jaké jsou silné a slabé stránky

Pokud bychom se ještě jednou vrátili k číslům, můžeme konstatovat, že podle tržeb je chemický průmysl hned po automobilové výrobě druhým největším odvětvím zpracovatelského průmyslu České republiky. V roce 2015 dosáhly jeho tržby 561 miliard korun, podílelo se na nich mimo jiné zhruba 120 000 zaměstnanců jednotlivých podniků.

Řada z nich jistě ví, že pracují v branži, která silně podléhá tzv. cyklickému vývoji. Pokud jsme o fázi konjunktury mohli mluvit v období konce roku 2014 až do počátku roku letošního, lze podle analýz (např. Panorama zpracovatelského průmyslu ČR) předpokládat, že v následující „tříletce“ dojde ke snížení zisků, avšak při dokončení významných investic. Příkladem budiž výstavba membránové elektrolýzy ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem za 1,5 miliardy korun či rozšíření a velká modernizace výroby polyetylenu v Unipetrolu za 8,5 miliardy korun.

Mezi přednosti či silné stránky odvětví patří zejména stále ještě relativně vzdělaná, byť stárnoucí, pracovní síla, strategická poloha v rámci Evropy, unikátní síť produktovodů na ropu, motorová paliva či etylen, a pak také pokračování nových investic. Kromě toho existuje další prostor pro rozvoj, a to třeba v posílení pozice Česka jako významného producenta pneumatik pro průmyslové a zemědělské účely nebo plastů pro automobilový průmysl.

Výše uvedený mix nadále činí z tuzemské chemie zajímavou sféru pro vstup zahraničních investorů, kteří již dlouhodobě ovládají klíčové podniky celého národního hospodářství. Za slabinu chemického průmyslu můžeme označit vysoké ceny energií (tedy zemního plynu, elektřiny a vody) ve srovnání s okolními regiony, silnou závislost na dovozu surovin (hlavně ropy) či stále vcelku nízkou míru recyklace plastů i dalších odpadů.

Stejně jako pro jiné obory jsou pro budoucnost chemie největší hrozbou či komplikací složité a zatěžující české i evropské právní předpisy. Z regulatorních opatření vyplývá nutnost investic do technologického vybavení, potřebná je také vyšší automatizace a modernizace zejména v petrochemii a rafinériích. Další specifickou překážkou je bezesporu omezená dostupnost a nárůst cen strategických základních surovin, čímž se opět dostáváme k ropě.

Jak už bylo naznačeno, chemie je sférou poznamenanou (nejen energetickou) závislostí a její konkurenceschopnost úzce souvisí s tím, co se děje v globálním měřítku. Z tohoto pohledu patří český chemický průmysl k málo významným. Připadá na něj zhruba 0,2 % světových tržeb, přičemž evropským lídrem je dlouhodobě Německo, které se v tomto směru pyšní přibližně 27 % všech tržeb.

Avšak co vlastně znamená být lokální v globalizovaném světě? Příkladem překvapivého „vlivu“ může být třeba chemička Synthos Kralupy, která je spolu s kapacitami mateřské polské společnosti klíčovým evropským hráčem mezi výrobci polystyrenových materiálů používaných pro tepelně-izolační účely.

Továrna

Původní Továrna periodicky mapovala vždy monotématicky různé segmenty tuzemského i světového průmyslu.

www.itovarna.cz